Pauza, která narostla do nečekaných rozměrů, výrazný úspěch Uda Dirkschneidera se sólovým debutem U.D.O. a s tím spojená i náhle nepřekonatelná bariéra mezi dosavadním zpěvákem a zbytkem kapely, to vše vyústilo v nejrozporuplnější bod celé historie ACCEPT, album „Eat The Heat“. Na jeho počátku se Baltes, Hoffmann a Kaufmann (Fischer kapelu zase jednou pro změnu opustil, i když otázka samozřejmě zní, zda vlastně bylo co opouštět) rozhodli pokračovat sami bez malého charismatického frontmana, přičemž pod vlivem tou dobou velmi silného vábení glam metalem posedlé Ameriky sáhli po zaoceánském pěvci Davidu Reecem. Na obalu nahrávky je doplnil druhý kytarista Jim Stacey (ačkoliv studiová práce se šesti strunami byla výhradně záležitostí Hoffmanna) a album s obrovským komerčním potenciálem mohlo vzniknout.

Právě on však podle všeho nakonec stál za neslavným vyšuměním téhle epizody ACCEPT. Skloubit dva tak naprosto odlišné světy, jakými byl pochodový německý heavy metal a naproti němu načinčaná a nalakovaná americká metalová pompéznost, to byl zjevně nadlidský úkol, třebaže z poloviny byli solingenští vybaveni tím nejlepším a jedinečným know-how. Naprosto odlišné příchutě obou kovových přísad, tedy na jedné straně urputný, poctivě myšlený výraz s důrazem na pořádek a dril, a na druhé naopak vysmátá nezodpovědnost spojená s téměř nesnesitelnou lehkostí bytí, k sobě navíc jaksi nepasují ani z přirozenosti, takže i o to byl tenhle smělý úkol pro skupinu složitější. A třebaže zkraje alba to nevypadá úplně nejhůř („X-T-C“ a „Generation Clash“ nejsou vlastně ničím jiným než klasickými a povedenými ACCEPT jen s jiným, méně výrazným zpěvákem), dále po ose jeho hrací délky už je to ve smyslu zajímavého hudebního zážitku horší a horší. „Chain Reaction“ poprvé vyvolá nudnou a omšelou příchuť druholigových amerických hair metalistů a ostatní skladby (snad krom „Mistreated“ a závěrečné nakládačky „D-Train“, jíž zdobí alespoň zpěvákovo napodobování zvuků vlakové soupravy) ji v tom spolehlivě podrží. David Reece je všechno možné jen ne výrazný, dojde i na vykrádání sebe sama (v „Stand 4 What U R“ je velmi silně slyšet „Screaming For A Love-Bite“), takže pokud se obhajoby alba týče, neexistují pro ni skutečně téměř žádné argumenty.

Čili se stalo, co se pravděpodobně mělo stát, a „Eat The Heat“ (navzdory tomu, že se dozajista najdou jeho zastánci) tak prakticky skončilo v zapomnění a opovržení jako „to“ album ACCEPT, které se nikdy nemělo stát. Na neslavné „Russian Roulette“ už si přitom nikdo nevzpomněl (vždyť na něm přece zpíval Udo!) a skupina sama to jen potvrdila svými dalšími kroky. Respektive vyhazovem nespolehlivého Reeceho ještě v průběhu dalšího turné na podporu alba (na němž už bubnoval Ken Mary /HOUSE OF LORDS/ coby náhrada za Stefana Kaufmanna, poprvé odstoupivšího kvůli závažným problémům se zády) a vyhlášením dalšího rozpadu, z něhož po drtivém úspěchu v mezičase vydaného živého dvojalba „Staying A Life“ vedla jen jedna jediná cesta. Přes Uda, pochopitelně.